Kolik stojí studium na vysoké škole?
Dá se říct, že většině mladým lidem je dnes tak nějak vtloukáno do hlavy, že mají studovat. No a tak se snaží, seč to jde a přihlášky podávají i na prazvláštní obory, jejichž uplatnění je možná nulové, ale přesto, alespoň něco. Starší generace je s hrůzou kroutí hlavou, když vidí množství studentů, jak se městem poflakují s ideou v hlavě o dlouhodobém studiu. Důchodci a ti, které důchod co nevidět čeká, jen přemýšlí, kdo na ně bude vydělávat, když je tolik studentů. Provoz vysokých škol stát stojí nemalé peníze. Ve své podstatě jsou si jak studenti, tak důchodci rovni – stát za ně platí pojištění, dá si říct, že je stát živí. Jedni však svůj aktivní věku již mají za sebou a další teprve před sebou.
No jo, náš stát má plno studentů a jsou lidé, kteří se zlobí, že ač oni musí dělat a na ně vydělávat, i ráno brzy vstávat a chodit pět dní v týdnu, celý rok do práce, studenti si pořádají večírky, mejdany, dopoledne spí a večer sedí v hospodě. To je také jistý názor. Jenže! Všechna sranda něco stojí a studium je přece jen náročné nejen v množství učiva, ale i finančně jak pro rodiče, tak samotné studenty. Přitom je u nás stále uzákoněno bezplatné vzdělávání, až možná na jisté výjimky, ale i tak je pro rodinu studenta tato „akce“ velice finančně náročná. A to i když patří mezi premianty a žádné zkoušky nebude opakovat. Otázkou tedy je – máme skutečně bezplatné školství, nebo ne?
Když chcete studovat, musíte vědět, že to neznamená dalších sedm let flákání a živení se od rodičů. Vysoká škola je něco jiného, než střední. Často to také znamená, že se musíte hodně snažit, abyste se dostali do dalšího ročníku, protože prostě vysoké školy dostávají jistý příspěvek podle poštu přijatých studentů, jenže nemají dostatek kapacity a do druhého ročníku, neboli třetího semestr (a někdy už i toho druhého) se všichni nedostanou. Buď to vzdají, nebo odejdou jinam anebo je zkrátka vyloučí. Bezplatně můžete studovat, pakliže vám ještě nebylo šestadvacet, zatím jste žádnou jinou školu nestudoval a navíc je délka studia omezena u bakalářského na čtyři roky, u navazujícího magisterského roky tři.
Jakmile za těchto podmínek studujete, pak neplatíte školné, ale přesto to pro vás není zcela zdarma. Je mnoho dalších poplatků, ale to později. Vrátíme se opět k bezplatnému studiu s tím, že jste studijní magisterský obor skutečně studoval minimálně sedm let. Čtyři roky bakalář a tři roky magistr. Jenže ještě předtím jste minimálně rok strávil na jiné vysoké škole, na zcela jiném oboru. Bohužel, v takovém případě se na vás zcela bezplatné studium nevztahuje a budete nuceni platit jisté jakoby penále, pokuty, za překročení standardní délky studia. Takže než se rozhodnete nějakou školu studovat, rozmyslete se dobře, zda je pro vás obor zajímavý a chcete zde setrvat, nejen zabít čas studiem.
Totiž později byste mohli litovat toho, že to opravdu dobře nedopadlo a vy tak budete muset vydat ze svých úspor nemalý peníz jen proto, že jste tehdy měli nepříliš rozumné rozhodnutí. Na každé škole je to trochu jiné, ale pokud se studentovi nepodaří složit důležité zkoušky do určitých termínů a ze školy je vyloučen, následně se na obor znovu přihlásí, nejen že bude muset udělat nepodařené zkoušky, ale tato nedůslednost, je-li možné ji tak nazvat, bude stát dotyčného minimálně deset tisíc korun českých. Ne-li více, protože toto je pouze minimální částka, někde se pohybuje dokonce i dvacet tisíc na semestr. A to už je panečku ranec. Je to lidově zvaná sankce za věčné studenty. Naštěstí je většina škol ochotna dohodnout splátkový kalendář. Jinak se také platí poplatky okolo tří tisíc za pozdní studium, a pokud už překročíte věk šestadvaceti let, neplatí za vás stát pojištění, takže se musíte nechat zaměstnat, nebo si ho platit sami.
To však není jediné, za co se platí. I přesto, že budete prospívat výtečně, nevyhnete se nemalým výdajům každý měsíc. Takovým tím hlavním poplatkem je například ubytování. Vyhráno mají ti, co se dostali na školu v místě svého bydliště a mohou tak nadále zůstávat doma, u rodičů. To je pro ně ta nejlevnější varianta, což i rodiče ocení. Jenže takových studentů není většina, spíše menšina. Takže si musí zažádat o kolej, kde za měsíc zaplatí tři tisíce, ne-li více a mají společné na chodbě malou kuchyňku, zastaralou koupelnu i WC. A v některých městech, například v Brně je vysokoškolských kolejí nedostatek, je tudíž nutné pro studenty, si najít podnájem. Ten je kolikrát výhodnější jak finančně, tak možnostmi a proto i ti, co by mohli kolej dostat, raději volí hledání bytu s kamarády, kde mají přece jen volnější pohyb. Ale i za takový podnájem zaplatí studenti minimálně dva a půl tisíce korun.
Další takovou nákladnou záležitostí je cestovné. Dojíždění nejen přes celou republiku, ač se studentskou slevou, ale i po městě, kde dotyčný studuje, je velice nákladné. Měsíční jízdenka MHD vychází v průměru asi na pět set korun, dále pak cesta domů., což je také dost nákladné a to jak autobusem, tak vlakem. A to pořád bereme v potaz studentskou slevu. Náklady jsou kolikrát až nemorální, ale bohužel nutné. Opět je nejlevnější varianta pro ty, co studují v místě bydliště, naopak nejhorší jsou na to ti, kteří se dostali na školu až na druhém konci republiky a každý týden dojíždí domů. Pro ty je položka „cestové“ velice nákladná. Měsíčně tak projedou i několik tisíc.
Další nezbytnou položkou je strava. Jíst musí každý a obzvlášť mladý člověk v „rozpuku“, nebo spíše těsně po něm. Aby to studentovi velice dobře myslelo, musí mít pravidelnou stravu a ideálně teplou, přičemž se párky to tohoto nezapočítávají. Pro studenty tak existují v blízkosti škol tak zvané studentské menzy, kde jdou bažná obědová meníčka k sehnání za pár desítek korun. Jenže většinou se jedná o takové ty pokrmy – neslané, nemastné, jakoby z klasické školní kuchyně, dost ošizené a porce nijak zvlášť velké. Pro mladé kluky, je to většinou velice nedostačující ale také je nutné zabezpečit stravu na ráno, dopoledne, odpoledne i večer. A i když student bude šetřit, jak se dá, stejně za měsíc utratí za jídlo několik tisíc. Jíst se prostě musí.
Další takovou položkou, nyní však již nepovinou je kultura, zábava a další. Prostě vše, co mladý člověk potřebuje k životu. Nemusí denně sedět v hospodě, ale občas se s kamarády u piva sejít musí prostě každý. Není to ani tak o pití alkoholu, jako zařazením se do skupiny, nespadat mezi ty podivíny a samotáře, kteří se nakonec pro samotu zblázní. K této položce bychom mohli připojit i výdaje za knihy, sešity a další potřeby pro studium. A třeba na takové medicíně jde o položky nemalé. Jen jedna kniha stojí několik tisíc a běžná vývar medika je tak několik desítek tisíc korun, přeměněných v papír a desky.
Průměrný student tak potřebuje ke sému přežití šest až devět tisíc korun. Rodiče mu ale někdy pomoci nedokážou a tak musí svépomocí. Co si budeme nalhávat – většina vysokoškolských studentů si přivydělává. Ať už manuální činností nárazovou, nebo pravidelnou. Mnoho z nich dělá obsluhy v barech, dělníky na stavbách, administrativní úkoly, správce webů, úklidy a obsluhu v rychlém občerstvení, doučují, hlídají děti a mnoho dalšího.